Podobenství o klíčové dírce

Lidé chodí kolem svých dveří a povídají si s ostatními. Tu a tam se někdo ke klíčové dírce skloní a snaží se odhalit, co je na druhé straně dveří. Každý z těchto lidí něco dírkou zahlédne, a na to, co vidí, si vytvoří svůj názor, do kterého zahrne nejen faktické a empirické vjemy, ale i své vlastní pocity z tohoto výjevu. Potom tyto své názory s láskou a radostí vypráví druhým lidem, aby jim pomohl vidět to, co sám spatřil.

Někteří lidé jej nadšeně poslouchají a jeho svědectví potom vypráví dál. Jiní lidé už do klíčové dírky také nahlédli, a tak mají potřebu i důvod sdělit ostatním svou zkušenost a své pocity. A tak se mnohdy stane, že se spolu baví dva, jejichž dveře spolu sousedí a zahlédli z energetické reality a dalších dimenzí svou klíčovou dírkou podobné výjevy, a ti spolu sympatizují, podporují se, poplácávají se po ramenou a sdružují se do skupiny, ve které společně žijí, večeří a plánují své životy na základě toho, co viděli klíčovou dírkou. Postupně si přidávají střípky z výhledů dalších lidí, kteří se stávají členy skupiny. Skupina roste a roste, až začne být potřeba dát jí nějakou formu, vymyslet pravidla a kostru, o kterou bude možné se opírat, protože výhled z klíčové dírky mají lidé v této skupině sice podobný, ale zároveň vždy o trochu odlišný. Hledí na věc pod jiným úhlem, v jiném světle a v jiných náladách a s odlišným vnímáním. A tak nám tito lidé založí církev. Výjev z klíčové dírky nazvou Bohem, protože cítí hloubku a velikost toho, co je na druhé straně dveří. Začnou výjev uctívat a přiřknou mu další a další vlastnosti, z nichž mnoho už není založeno na tom, co viděli, ale spíše na tom, co potřebují pro svůj současný hmotný život, aby jim jejich víra v existenci Boha dávala smysl a fungovala.

Žijí spokojeně dál své životy, modlí se k Bohu za dveřmi a vědí, že jednoho dne těmi dveřmi projdou a setkají se s ním. Tím se utěšují ve svém strachu z toho, že by snad mohli jednoho dne přestat existovat. A protože svého Boha příliš neznají a neumí ho popsat, začnou si do něho projektovat lidské vlastnosti, které jsou jim bližší a srozumitelnější. Tuto svou víru šíří dál do celé společnosti i mezi lidi, kteří odmítají pohlédnout do své klíčové dírky, nebo snad i mezi ty, co na existenci klíčové dírky nevěří, nebo se bojí, že ta jejich je tak malá, že stejně nic neuvidí, a proto to raději ani nezkusí. I tito lidé se začnou stávat členy náboženského uskupení a začnou si říkat třeba křesťani, muslimové, židé, budhisté, hinduisté apod. Lidé v některých skupinách se společně schází a společně nahlíží do klíčových dírek a potom své zážitky konzultují, propojují a snaží se vytvořit větší náhled. V jiných uskupeních si ale vystačí s tím, co jim řekne pár lidí s velkou klíčovou dírkou a sami se o další vhledy za dveře nepokouší.

A potom jsou tu i ti, kteří nevěří v existenci klíčové dírky. Chodí po chodbě, žijí své životy a věří, že kromě této chodby vůbec nic neexistuje, a že za dveřmi s klíčovou dírkou je jen tma, takže do ní nemá význam koukat. Tito lidé se vysmívají těm, co dychtivě nahlíží do klíčových dírek, ať už v rámci společenství, která tvoří, nebo sami za sebe. Říkají si vědci a věří pouze tomu, co mohou experimenty prokázat na této dlouhé chodbě, která představuje jejich jediný známý hmotný svět. Pravda, najdou se mezi nimi tací, kteří se snaží do klíčové dírky procpat sondy, nebo nahlížet pode dveřmi. Jsou mezi nimi i ti, kteří do klíčové dírky pohlédnou vlastním okem a něco uzří. Ignorují však emoce a pocity, které jim tento pohled nabízí a používají k výkladu věcí pouze svůj rozum a logiku. Vytváří díky tomu vědecké teorie, které se snaží dokazovat pomocí toho, co mají k dispozici na chodbě. Ač uzřeli podobné jevy jako lidé ze skupin náboženských, panuje mezi nimi nelítostná válka. Jedni se vysmívají druhým. Církevní skupiny hovoří o soudných dnech, vyvolených a zatracení, zatímco skupiny vědecké se vysmívají hlouposti církevních skupin.

Najdou se však i tací, kteří se nepřidají k žádné skupině, a sami v tichosti pozorují své dveře, svou klíčovou dírku a žijí své životy sami se sebou a několika spřízněnými dušemi, s nimiž sousedí jejich dveře, a když přeci jen potkají někoho, kdo kolem prochází z daleka a jehož klíčová dírka má zcela jiný výhled, než ta jejich, a zcela jiný úhel pohledu na Boha, tak s ním dokáží diskutovat a nehodnotit jeho výhled a nevnucovat mu svou pravdu. Ostatně tito lidé totiž vědí, že každé dveře se nachází v jiném místě a tedy každé směřují jiným směrem, a proto výhled z klíčové dírky máme každý jiný.

Čas od času se stane, že někdo z lidí na chodbě otevře dveře a projde jimi na druhou stranu. Obvykle majitelé sousedních dveří začnou usedavě plakat. Vědí, že tento člověk se již do chodby nevrátí a pláčou proto, že jim bude jeho jedinečná přítomnost chybět. Zároveň pociťují strach z odchodu z chodby, protože by museli opustit všechny ostatní sousedy a vše, co na chodbě budují. Nakonec ale zatlučou prknem klíčovou dírku jeho dveří a žijí dál své životy. Občas před jeho dveře položí květiny a na chvíli si přejí onoho člověka znovu spatřit. Uroní pár slz a pokračují dál ve svých snech, vztazích a pokukování po klíčové dírce.

Velmi vzácně se stane, že někdo otevře své dveře, strčí do nich hlavu a potom se vrátí zpátky a dveře zase přibouchne. Načež vypráví svůj zážitek ostatním lidem. Říká, co je možné vidět, když se dveře otevřou a člověk nemusí koukat jen maličkou klíčovou dírkou, ale vidí všechno najednou. Hovoří o nevýslovné kráse, krajině zalité světlem, kde stojí všichni ti, jejichž dveře jsou již zatlučené a usmívají se. Hovoří o dalších bytostech, které tam bez těla zářivě plují a občas nám šeptají své rady klíčovou dírkou. Někdy dokonce prý prostoupí do našeho světa, aby nám pomohli, ale jejich světlo na chodbě nezáří tak jasně, jako za dveřmi. Někteří z nás je slyší a vnímají, jiní nikoliv. Ukazuje se, že hodně záleží na velikosti naší klíčové dírky a na našem naslouchání. Nejvíce zážitků a vjemů nám však poskytuje maličká skupinka lidí, která dokázala své dveře otevřít a znovu zavřít. Této skupince někteří věří a jsou fascinováni jejich vyprávěním. Další, například křesťané, soudí, že jakmile se jednou dveře otevřou, už je znovu nelze zavřít, a tedy jsou řeči těchto návštěvníků světa za dveřmi kacířské a lživé. Vědci se zase domnívají, že se jednalo o pouhý sen způsobený tím, že se dveře otevřely a v našem mozku byl nedostatek kyslíku, a tak nám mozek všechny ty zázraky naprojektoval.

Lidé na chodbě jsou velice odlišní. Každý má svou klíčovou dírku a každý má svůj názor na to, co tou klíčovou dírkou může vidět, a co to vlastně znamená. Každý vytváří jinou teorii o tom, co bude, až projde těmi dveřmi, a mezi tím dál žijeme své životy, své sny, své bolesti a své strachy. Dál se posouváme, vyvíjíme, rosteme a stárneme, a u toho se dohadujeme, kdo z nás má pravdu. Pravdou ale je, že dokud neprojdeme těmi našimi dveřmi a nezabouchneme je za sebou, tak netušíme, jaká je realita za nimi. Jediné, co můžeme, je dívat se na ten maličký kousíček, který zahlédneme svou vlastní klíčovou dírkou, a u toho si třeba můžeme uvědomit, že naše klíčová dírka opravdu není celá ta pravda za dveřmi, a že každý z nás vidí jen maličký kousíček té velké pravdy, a proto není třeba se dohadovat, kdo ji má, protože pravdu nelze vlastnit. Pravdu lze žít, ale ne dřív, než za sebou zavřete dveře. Co tedy dělat do té doby na téhle chodbě? Užívat si koberce, obrazy, kytky s vázami a přítomnost dalších krásných duší, žít své sny, skládat své zkoušky, růst a milovat, protože i tato naše chodba má svůj účel, kterému možná nemusíme rozumět, ale můžeme ho žít.

Děkuji za vaši pozornost při čtení popisu mého výhledu z mé klíčové dírky.

S láskou, úctou a respektem k vašim zkušenostem a výhledům, vaše Luccie

Autor: Luccie DracoMaga

E: lucciedracomaga@arammagnus.cz
FB: Luccie DracoMaga

Více o Luccii

Další články